Každodenní porce životní reality je náročná pro každého z nás a nezřídka si připadáme jako veverka ve šlapacím kole. Práce, rodina, vztahy, životní prostředí, to vše je zátěž kterou se různým způsobem snažíme odlehčit na snesitelnou míru. Univerzální recept na efektivní relaxaci či odpoutání se od běžného stereotypu neexistuje ale do této kategorie lze zahrnout sport, koníčky, cestování, kulturní aktivity nebo prosté čtení knihy. Pro mnohé z nás existuje ještě jeden způsob jak navštívit jiný svět - čtení bulvárních novin.

Bulvární periodika se stala neodmyslitelnou součástí naší společnosti a přes spornou kvalitu obsahu jsou ceněnou tržní komoditou která přináší nemalý zisk. Bulváru obecně, jako pojmu pro senzační zprávy o čemkoliv, zejména však o soukromí známých osobností, lze přiřadit i trefnější synonyma jako např.: šmírování, narušování soukromí nebo také voyerismus maskovaný novinářským řemeslem.
Bulvární novinář si většinou neláme hlavu s objektivitou předkládaných zpráv ale přemýšlí jak vyrobit z podružné, často neověřené informace senzační objev doložený pikantní fotografií. Pokud je období tzv. “okurkové sezóny”, nezbývá než takovou informaci vymyslet a doložit fotografií staršího data nebo vztahující se k jiné příležitosti. Neodmyslitelnou postavou bulváru je tzv. paparazzo, fotograf lovící záběry soukromého života celebrit.
.
Do hledáčku paparazza se může dostat kdokoliv, kdo se ocitl v “potravinovém řetězci” bulváru. Aktivity celebrit, extremisté, nazí politikové, poslanci dloubající se v nose nebo obyčejní lidé při autonehodách, to vše je potrava kterou bulvár přežvýká a vyplivne na stránky novin.
Je třeba dodat že tato “strava” je většinou tendenčně ochucena a podle ne zcela průhledných kritérií jsou popisované osoby glorifikovány nebo hanobeny. Tímto způsobem je ovlivňován názor veřejnosti na cokoliv, pro bulvár je velmi jednoduché udělat z kohokoliv alkoholika, uchyla nebo hrdinu, z informací se často stávají pomluvy. Objektivita je v tomto případě naprosto podružná, je spíše na závadu.

Určitou vrstvu čtenářů ale život bulvárních hvězd zajímá, ať už jsou celebritami opravdovými nebo uměle vytvořenými. Zajímá je svět do kterého se můžou každý den na okamžik ponořit a zapomenout na svou životní realitu, je to sen žitý za denního světla a nabízí se jistá analogie s televizními seriály. Bulvár vytváří svět pohádek pro dospělé, imaginární a nedostupný, v kterém problémy řeší někdo jiný a my mu pouze držíme palce.
Každý z nás má svůj idol, životní vzor, od kterého se učí nebo mu imponují jeho názory, hudba nebo vystupování. Pokud se náš zájem omezuje na dílo našeho oblíbence, popř. na stěžejní data jeho autobiografie, je vše v pořádku, pokud ovšem propadneme iracionálnímu obdivu tak vytváříme poptávku pro bulvár. Jedinci postiženému nezřízeným obdivem ke svému idolu už v této fázi nestačí informace obecného charakteru ale zajímá ho co si jeho chráněnec obléká, co jí, s kým spí, zda bere drogy atd.
Čím více informací takový člověk získá, tím více se cítí být blíž svému vzoru, i když jen zprostředkovaně pomocí médií. Je to jeho kamarád na dálku, pomáhá mu snášet životní nezdary, zklamání a sdílet dosažené úspěchy.
Je velmi nesnadné žít svůj život a daleko jednodušší je ztotožnit se se svým “hrdinou“, je snadnější mít radost že oblíbený zpěvák XY má zpět svoji milenku, než přemítat proč ode mne utekla žena. Pokud se člověk cítí vlastním životem nenaplněn a jeho stálým partnerem je životní skepse, velmi často se uchyluje do pestrého azylu života celebrity, často už mu ale chybí síla a chuť na vlastní život. Pokud někdo rezignuje na realizaci vlastních snů a přání, snadno si je promítá do života svého idolu a čím hlubší je tato projekce, tím těžší je návrat do normálu. “Takový bych chtěl být”, je lapidární charakteristika tohoto jevu, většina z nás ale nikdy nebude hvězdami a ztotožnění se s idolem přináší alespoň částečné uspokojení.

Idealizací idolu vzniká nebezpečí narušení komunikace se svým okolím, pohříchu ohroženou skupinou jsou více ženy než muži. Muž uctívá svoje božstvo, lhostejno zda se jmenuje Baník Ostrava, Metallica nebo Sharon Stone a toto uctívání mu většinou stačí k pokrytí pocitu ztotožnění. Žena svůj idol často povyšuje na potenciálního partnera a svoje reálné problémy v intimní nebo komunikační sféře, popřípadě problémy s nalezením partnera si kompenzuje totálním zbožštěním idolu. Vzhledem k faktu že její idol je fyzicky vzdálený a dotyčná s ním nic nesdílí, jedná se o vztah ryze jednostranný, tudíž ideální. V reálném životě je pro ni stále těžší nalézt odpovídajícího parnera, protože ve světle ideálu se chlap odnaproti jeví jako nezajímavý suchar a ten její dosavadní v jejích očích ztrácí hodnotu.
Pokud se kontrolovaný obdiv změní na nezřízenou adoraci objektu, hrozí patologická změna chování a obdivovatel se dostane do stavu kdy by byl ochoten kriminalizovat vlastní jednání na žádost svého idolu. Jako výsledek dlouhodobého vědomí že idol se o nás nikdy nedozví a tím pádem ani náš obdiv nebude opětován se mohou dostavit deprese a psychózy.
Deklarace výše uvedených jevů ovšem nic nemění na faktu že existence životních vzorů má své pozitivní stránky. Od úspěšných lidí se dá leccos naučit, za předpokladu že jejich úspěchy jsou pro nás motivací a ne pouhou projekcí vlastního já.

Jevy uvedené v předchozí části jsou umožněny dostupností informací v bulvární tisku nebo na podobně zaměřených internetových stránkách. Benzínem pro motor bulváru je lidská zvědavost a poněvadž ta je věčná, bulvár ze společenského života nevymizí, naopak svoje pozice posiluje. Nedávno ohlášené spojení společností Ringier AG a Axel Springer AG vytvoří mediální gigant se 100 tištěnými tituly a 70 aplikacemi online. V portfoliu nové společnosti jsou takové perly bulváru jako Blesk a všechny jeho deriváty, Aha!, Top dívky a německý Bild. Z proudu povrchnosti poněkud vyčnívá Reflex a ABC, nosný program je ale bulvár. Jako hlavní cíl si nově vzniklá, prozatím bezejmenná společnost uložila ovládnutí mediálního trhu střední Evropy. Zůstává otázkou co udělá se společenským a politickým prostředím existence monopolu ovlivňujícího značnou část voličů a občanů. Dle vyjádření předsedy představenstva Axel Springer AG, Mathiase Dopfnera, bude v každé cílové zemi vytvořen regionální management který bude přistupovat k danému prostředí citlivě. Ze zkušeností z jiných oborů lze usuzovat že tam kde jde o velké peníze a monopolní postavení většinou individuální přístup neexistuje. Pokud budou redakce jednotlivých titulů ovlivňovány lobbysty a management firmy určí oficiální ideologii obsahu novin, můžeme si o citlivém regionálním přístupu nechat zdát.

Rozumný člověk si skládá svůj názor z portfolia zdrojů, nenechá se tedy strhnout lavinou povrchnosti. Musí ale žít ve společnosti a ta se neskládá jen z rozumných lidí. Nálada davů se dá měnit na objednávku, nelze předpokládat že konzument Blesku si uvedené informace bude ověřovat. V tom tkví nebezpečí dezinformací, pomluva vzniklá “chybnou interpretací faktů ” si žije vlastním životem a je velmi obtížné se s ní vypořádat. Pokud ji přinese jeden bulvární plátek tak budiž, poškozený může podat žalobu a trvat na omluvě. Pokud ji bude tvrdit široká fronta bulváru ve vlastnictví jedné korporace bude náprava způsobených škod takřka nemožná a lze si představit diskreditaci nepohodlných lidí na objednávku.

Každá mince má ovšem dvě strany a při bližším pohledu na danou problematiku lze najít také určitá pozitiva. Je mezi námi množství lidí kteří nevyhledávají informace v jakékoliv podobě a těmto čtenářům může bulvár zprostředkovat elementární všeobecný rozhled. V prvé řadě pojednává o politických aférách, čtenář má možnost se rámcově dozvědět co se v zemi vlastně děje. Dále bývá určitý prostor v tisku ponechán poradenství typu: co dělat když se vám stane………
O glorifikaci či skandalizaci celebrit už jsem mluvil, zbývá podotknout že ne vždy se nám snaží bulvár sdělit to co je v článku deklarováno. Zprávy o skandálních aspektech života hvězd je třeba vnímat v kontextu s právě probíhajícími premiérami jejich projektů jako určitý typ reklamy.
V poslední řadě se dá bulvár použít jako sportovní zpravodajství, sice psané s nadsázkou ale přece jen přínosné.
Bulvární periodika mohou být zábavná ale i pokleslá, v každém případě by bylo vhodné aby se jako bulvární tvářila. Pokud si čtenář udělá velmi rychlý soud o původu a zaměření těch kterých novin, bude zprávy vnímat a hodnotit správným úhlem pohledu.

Není na místě být naivně optimistický, bulvár je o zisku a vždy bude. Bylo by ovšem nadmíru vhodné aby se vždy opíral o jistou dávku věrohodnosti zdrojů, aby nedocházelo k totální mystifikaci čtenářů a aby novinářská etika nebyla nahrazována informačním hyenismem popř. naprostou ztrátou morálky.
Snad by v budoucnu stálo za pokus vytvořit pobočku “Kanceláře pro uvádění románových příběhů na pravou míru” z pera Zdeňka Jirotky, tvůrce legendárního Saturnina. Vytvořit underground “Antibulvár”, občasník ve kterém by nezávislí novináři věnovali prostor objektivnímu vylíčení největších novinářských kachen a pomluv, něco jako zrcadlo nastavené bulváru. Pokud se bulvár řídí pravidly trhu, tak zákonitě vznikne poptávka, byť malá, po seriózních informacích.

Brňané své město označují s nadsázkou jako “ obydlenou zatáčku na cestě z Prahy do Vídně”. Ve větě je obsažen kus zdravého patriotismu, syndrom menšího bratra Prahy ale také podtext určité hrdosti na zvláštní atmosféru moravské metropole. Co dělá tohle město zajímavé a svým způsobem jedinečné?

Ve dvacátých letech minulého století se předpokládal strmý nárůst obyvatel Brna a následná územní expanze, výsledek však zůstal za očekáváním. Lví podíl na tom měla druhá světová válka, odsun německého obyvatelstva a následná léta komunismu, kdy zelenou měl v prvé řadě rozvoj hlavního města. Původní vize města na půli cesty mezi Bratislavou a Prahou, kde bude odhadem žít 700000 obyvatel byla zmařena vznikem Slovenského štátu r. 1939. V poválečném uspořádání byla stanovena odlišná vnitrostátní koncepce, Praha zůstala hlavním městem ČSSR, ale byly zde pouze dva územní subjekty, Čechy s Prahou a Slovensko s Bratislavou. Brno ztratilo svůj politický význam a je třeba říci že důsledky této doby nese dodnes.

V současnosti Brno bojuje o uznání svého významu a snaží se přilákat velké investory. Nastartování masívních investic ale vyžaduje zájem těchto investorů a upřímně řečeno Brno nemá čím zaujmout, alespoň ne z hlediska těchto gigantů. Jedním z prvních počinů tohoto druhu bylo zveřejnění záměru přesunout brněnské nádraží, investice zhruba za 30 miliard korun. Následný odpor veřejnosti i odborníků však jasně ukázal, že veřejnost si rozdělení městských peněz představuje jinak, resp. že společenské potřeby jinak vnímá. Názory na problematiku přesunu nádraží jsou v zásadě dva. První předpokládá zahájení velké investice a následný příliv investorů, s tím, že ruku v ruce s industriální investicí bude zahájena obnova infrastruktury města a zbyde dost peněz na kulturní stavby a projekty. Tato teze je podmíněna politickým rozhodnutím a popularizována vírou v osvícenost investorů, kteří zároveň podnítí rozvoj kultury.
Názor druhý pracuje s faktem, že ač je město stánek hudby, nemá odpovídající hudební sál. Výstavba Janáčkova kulturního centra je veřejností preferována více než megalomanský projekt který na dlouhou dobu negativně ovlivní životní prostředí. Dále je v hledáčku veřejnosti zdevastovaná Riviera, nefunkční rekreační zázemí brněnské přehrady a katastrofální městská infrastruktura, tedy věci lidem bližší než profit stavebních firem.
Zastánci první teze tvrdí, resp. věří že nastartování investic typu nádraží nastartuje i investice kulturní, nicméně už neříkají kde vezmou peníze. Říká se že víra hory přenáší ale těžko věřit že v době hospodářské krize bude soukromý komerční subjekt přístupný kulturnímu sponzoringu nebo mecenášství v řádu milionů.
Zastánci teze druhé celkem realisticky soudí že pokud se projekty kulturně - společenského charakteru nepostaví nyní, v budoucnu bude rozpočet města tak vyčerpaný že se nepostaví vůbec.
Na základě výše uvedeného sporu si můžeme položit několik otázek ohledně budoucnosti města. Je větší zároveň lepší? Potřebujeme megalomanské projekty k zdůraznění významu města? Dá se Brno propagovat i jinak?

V prvé řadě si musíme uvědomit jaké místo zaujímá Brno dnes. Se svými takřka 400 000 obyvateli se nemůže srovnávat s Prahou a počet ubytovacích kapacit je zhruba sedminový v porovnání s hlavním městem. Letiště Tuřany není co do významu srovnatelné s pražskou Ruzyní, otázka zní zda Brno obrovské letiště potřebuje. Leží na krátké vzdálenosti mezi Prahou a Vídní a zřejmě nikdy neosloví dostatečný počet klientů. Brněnský výstavní areál je jeden z nejhezčích ve střední Evropě, nicméně díky provinciálnímu duchu Brna má stálé finanční potíže. Velké průmyslové podniky zanikly během privatizace nebo následkem tvrdého konkurenčního boje ale postupně byly nahrazeny zahraničnímy společnostmi střední a menší velikosti. Na jižním předměstí, v oblasti Modřic byl postaven moderní logistický areál který spolu s průmyslem snižuje nezaměstnanost na snesitelnou úroveň. Právě na příkladu logistického uzlu můžeme dokumentovat jeho pozitivní vliv na životní prostředí, který je paradoxně umožněn nedostatkem investic. Opatrné investice do logistických skladů se na začátku krize zastavily a nynější areál dostačuje odpovídajícím způsobem potřebám zákazníků. Nejsou zastavěny obrovské plochy jako např. v Praze a díky vyvážené nabídce se ceny skladovacích prostor udržely na stabilní výši a obyvatelé Brna byli ušetřeni pohledu na další kilometry ohyzdných hal. Tento modelový příklad dává naději že rozvoj města lze koncipovat jiným směrem než průmyslově.

Brno nemá gigantické strojírny které by zaměstnaly množství lidí a zabíraly hektary pozemků ale díky tomu byl zachován kruh příměstských lesů v těsné blízkosti města. Příjemné prostředí umožňuje atraktivní a relativně klidné bydlení. Přehrada v těsné blízkosti města, byť s určitými výhradami, byla dlouhá léta tradičním a kultovním místem, kde nebyl problém potkat spoustu přátel. Jako třešnička na dortu by se dal označit Masarykův okruh, autodrom, který je vytížený celý rok a leží směšných šest kilometrů od kraje města. Roku 1919 byla založena Masarykova univerzita a v současnosti můžeme Brno s jeho šesti vysokými školami a 27 fakultami nazvat městem škol a studentů. Tento aspekt ovlivňuje genia loci tohoto místa duchem happeningu, snad jen s výjimkou prázdnin. Nejsou zde vyhlášené galerie ale studentská tvorba přináší čerstvý vítr a umožňuje netradiční pohled na umění.

Na základě výše uvedených faktů můžeme říci že Brno je prostě jiné. Je malé ale své. Má v sobě určitého ducha maloměsta a je docela možné že právě tento duch maloměsta říznutý happeningem v duchu “jdeme k sousedům na pokec” je to, co dělá Brno atraktivní pro jeho sympatizanty. Duch, který mu v kontextu se záměrem vytvořit moderní město jako prostor pro investory vlastně škodí. Ale opravdu je třeba vytvořit velké město? Velkou průmyslovou enklávu se všemi negativními vlivy na životní prostředí? Proč nevytvořit z Brna město vědy a umění, vždyť speciálně hudba zde má velkou tradici. Při pohledu na smogem zamořenou Prahu, s její nekonečnou dopravní zácpou, hlukem a prachem, obrovskými vzdálenostmi a určitou společenskou arogancí lze jen těžko věřit že by lidé v Brně toužili právě po tomhle.
Více pracovních míst a lepší infrastruktura města se dá zvládnout bez zbytečné expanze, jak územní tak industriální, jen je třeba lépe pracovat s potenciálem který v sobě Brno má. Jeho odlišný ráz může být přitažlivý pro určitou vrstvu lidí, kteří uvítají specifika tohoto města a dokáží je v budoucnu pozvednout způsobem citlivým k životnímu prostředí a lépe odpovídajícím potřebám jeho obyvatel.

Částečně z vrozené zvědavosti a také vzhledem ke stále rostoucímu počtu rozvodů ve společnosti jsem hledal odpovědi na otázky, které tento fenomén vyvolává. Narazil jsem na web , který se věnuje tématice feminismu. Množství názorů, rad a zkušeností bylo jednoznačně směřováno proti ženskému elementu a rozhodně nebylo řečeno v rukavičkách. Nabízel se okamžitý odsudek, ve kterém by byli autoři v duchu společenského diktátu doby označeni za šovinisty a usurpátory ženských práv.
Při bližším studiu materiálů se však ukázalo, že skutečnost je jiná. Příspěvky věnované ženské agresi, ať už skryté, nebo fyzické byly natolik vypovídající a logické, že jsem začal podléhat opačnému názoru. Tedy, že my muži jsme lovená, využitá a posléze oškubaná a opuštěná pracovní síla. Videomateriály věnované fyzickému napadení muže ženou byly sugestivní a průkazné, a příklady ze života, resp. z průběhu manželství znepokojující. Projevil se u mě syndrom “domácího lékaře”, kdy popis příznaků chorob navodí pocit, že jsme den před smrtí. Propadl jsem pocitu marnosti a s tónem webu se ztotožnil. Přispěly k tomu velkou měrou otřesné citáty z publikací feministických ideologických špiček . Pak jsem si ovšem uvědomil, že každá mince má dvě strany, a názory autorů se mi začaly jevit jako klasický transfer osobní averze do společenského prostředí.
Zkušenost, a zvláště ta negativní, z nás dělá subjektivní posuzovatele, vybavené pouze jednostranným úhlem pohledu. Ve světle této skutečnosti jsem sebral rozum do hrsti a vyvodil následující: muži, stejně jako ženy, jsou pouze vzorek obyvatelstva. Jsou mezi námi typy agresivní i submisivní, lidé slušní, i gauneři. Militantní feminismus je opravdu totalitní ideologie, ale ne všechny ženy jsou feministky. Webové stránky mužů, jimž jejich drahé polovičky ublížily jsou realitou, ale ne všichni muži zde publikují, jsou i ti šťastnější, kteří tuto potřebu nemají. Jako ve všem, tak i v posuzování extrémních názorů je třeba vzít rozum do hrsti, ověřit fakta a teprve poté soudit.

V časovém horizontu posledních dvaceti let se naše společnost radikálně změnila. Nejen užíváním demokratických nástrojů řízení státu, ale také postupnou transformací související se vznikem reálné střední třídy a společenských elit. Finanční možnosti obyvatelstva jsou rozděleny nerovnoměrně, sociální nůžky se rozevírají stále více a začíná docházet k tzv. brazilizaci společnosti, kdy na jedné straně jsou lidé neuvěřitelně bohatí a na straně druhé zůstávají lidé živořící pod hranicí životního minima. Současné změny sociálního prostředí související s nerovnou kupní silou obyvatelstva jsou asi nejmarkantnější v resortu bydlení. Původní skladba městského obyvatelstva zůstává víceméně stejná, co je nové, je vynucená migrace sociálně slabších jedinců do okrajových městských částí. Tento fenomén, nazývaný gentrifikace se dosud týkal zejména větších městských aglomerací v západní Evropě, nyní zřejmě nastává jeho „den D” v české kotlině.

Historie gentrifikace měst začíná v padesátých letech minulého století v Británii a spolu s poválečnou obnovou postupuje celou Evropou. Mechanismy a aspekty gentrifikace popsala detailně Andrea Novotná ve své práci Gentrifikace: Případ Prahy – Holešovic? Z množství určujících faktorů můžeme jmenovat dva základní. Tím prvním je původní předválečná a ranně poválečná zástavba centrálních částí měst, a tím druhým jsou stále stoupající finanční možnosti určité vrstvy obyvatelstva.
Pro dělníky pracující v průmyslových továrnách situovaných v centrálních částech měst byly postaveny v minulém století kolonie bytů a malých domků, a to pokud možno v blízkosti jejich pracoviště. Toto relativně levné bydlení ztratilo se zánikem jednotlivých továren své původní poslání, nicméně díky nájmům na snesitelné úrovni se stalo domovem lidí s omezenými finančními možnostmi. Stejně tak fungovaly zchátralé činžovní domy postavené na začátku minulého století, s velkorysými výměrami bytů za levné peníze.
V době nedávné byl trendem sociálně silnějších vrstev život v tzv. satelitech, resp. předměstích, kde zástavba sestává z řadových domů střídaných enklávami okázalých vilek. Ne každý finančně nezávislý obyvatel má ovšem zájem absolvovat denní dojíždění do firmy v kolonách aut, přičemž náklady na transport nejsou zanedbatelnou položkou. Zejména svobodní či bezdětní lidé požadují bydlení v centru města na odpovídající úrovni s parkovacím stáním a za toto bydlení jsou ochotni dobře zaplatit.
Na jedné straně stojí relativně chudí lidé žijící v jednoduchých a nevybavených domácnostech v atraktivní lokalitě, na straně druhé lidé, kteří chtějí bydlet tamtéž a jsou ochotni zaplatit vyšší nájem. Tato poptávka nemohla zůstat nepovšimnuta a brzy se dostala do hledáčku realitních agentů a developerských firem. V cestě masivnímu zisku stáli pouze původní nájemníci a cesty, jak byli či stále jsou odstraňováni, nemají se slušností většinou nic společného.

Inzerát na dům, ve kterém nesmí nikdo bydlet

Jednoduchým nástrojem jak vypudit původní nájemníky z jejich domovů a následně revitalizovat dům se stala deregulace nájemného. Tento mechanismus donutí dříve či později nájemníka opustit domov z důvodu platební neschopnosti. Nájemník tak odejde buď dobrovolně, nebo v rámci exekučního vystěhování. Tam, kde je nájemné stále regulované se „problém” řeší vypínáním inženýrských sítí z blíže nevysvětlených důvodů, nastěhováním problémových existencí do sousedství bytu, nebo otevřenými výhrůžkami. Tímto způsobem se postupně vyprázdní činžovní dům, následně se zrekonstruuje a nabídne za tržní nájemné dle oblíbenosti lokality. Po realizaci pilotního projektu v ulici, se postupně mění nájemníci v celé čtvrti a s nimi i životní prostředí.
Pokud si odmyslíme morální aspekt věci, je z hlediska tržních mechanismů vše v pořádku, každé zboží má svého kupce a kdo platí, ten bere. Z pohledu fungování města se celá věc jeví kontroverzně. Vznikají sice oázy luxusního bydlení s malým procentem kriminality, jako protipól ale existují čtvrti sociálně vyloučených lidí pocházejících valnou měrou z gentrifikovaných bytů. Lapidárně by se proces nucené migrace obyvatel dal vyjádřit sloganem „Tohle město není pro chudý”. V ghettech, kde živoří obyvatelstvo vysídlené z gentrifikovaných oblastí se rozlézá duch sociální exkluze se vším, co k ní patří - deziluzí a kriminalitou.

Počet automobilů zapálených v kontextu s gentrifikací Berlína. Foto: Google Maps.

Místo činu: Berlín

Jako učebnicový příklad sociálního sobectví a elitářské xenofobie by se dal použít Berlín. Zajímavé město, ke kterému donedávna patřil genius loci malých hospůdek, galerií a hudební a malířské kreativity. Tento tavící kotel plný zajímavých kulturních projektů se po nájezdech developerů mění na město nablýskaných fasád, účelového designu a nudy. Reakcí na vpád gentrifierů je odpor původních obyvatel, nebo těch, které gentrifikace nevyhnutelně čeká. Metody pouličního boje jsou různé - likvidace nových fasád pomocí sáčků s barvami, házení dlažebních kostek do výkladů a použití zápalných náloží na různé objekty. Oblíbenou kratochvílí se stalo zamoření drahých restaurací páchnoucími tekutinami a zapalování luxusních automobilů. Noční můra? Ne, pouze průvodní jev gentrifikace na hranici guerillové války. Dlužno říci že v České republice takto intenzivní jevy zatím neznáme, ale velmi těžko lze odhadnout další vývoj.

Kontrast revitalizovaných domů s původním stavem na Kastenienalle, Berlín. Foto: Archiv autora.

V ideálním případě je město fungující organismus, obyvatelé jsou promícháni a oblastí s homogenním osídlením je minimum. Developerské firmy bohužel byty pro sociálně slabší obyvatele nestaví, nemají důvod. Nikdo je nezaplatí a představitelé města se většinou rádi svezou s vlnou nadšení pro takzvané hezké prostředí,, nemluvě o dobře zaplaceném lobbysmu, který jako druhotný produkt přinese městským zastupitelům politickou podporu nových nájemníků.

Komu patří město

Na otázku čí je tedy vlastně město se nabízí jednoduchá odpověď – toho, kdo na to má. Když pomineme fakt že takto je nastaveno fungování celé dnešní společnosti, neodbytně se vtírá otázka, zda je to správné. Podvědomě cítíme že právo na život v ucházejících podmínkách by mělo být nezadatelné pro všechny, ale všichni se na jedno místo nevejdeme. V případě určitého množství levných bytů v atraktivních lokalitách se celá věc vrátí do stejných intencí, strhne se finanční boj o získání bydlení. Přemýšlet o systému rozdělování je scestné – jak a na základě jakých kritérií, nebude někdo zvýhodněn a někdo diskriminován? Marxistické „všechno všem a každému dle potřeb” je překonaná utopie, vskutku reálným faktorem určujícím kdo bude co vlastnit jsou finance. Jestliže se však peníze jeví jako jediný regulátor trhu s byty, nemusí se nutně jednat o řešení správné. Události z pařížských předměstí v roce 2005 to jasně signalizují. V 25 departmentech eskalovalo bezdůvodné násilí, bylo zničeno množství aut, hořely školy, školky, čekárny autobusových linek, sklady, obchody. Násilí nebylo zaměřeno etnicky, jak se snažila francouzská vláda deklarovat, bylo zaměřeno proti systému, který nedává šanci na důstojný život. Frustrace mladých lidí ve věku 10 – 18 let vyvolaná třídním pohrdáním bohatých vrstev a pocitem nadbytečnosti se projevila sociálním požárem, který musely hasit speciální policejní jednotky, bylo zatčeno na 5000 lidí a celkově se na nepokojích podílelo 15 000 osob. Násilí proběhlo ve čtvrtích, kde bydlí sociálně slabé nebo problémové obyvatelstvo. Poučení?
Pokud soustředíme více kritických faktorů na jedno místo, začnou věci fungovat jako atomová bomba, nastane řetězová reakce sociálních bouří, pouličních bojů s policií a etnického násilí. Když sestěhujeme obyvatele z gentrifikovaných oblastí na jedno místo, přidáme přistěhovalce, etnické minority a osoby z kriminální povahou jednání, vzniká třaskavá směs, která v budoucnu způsobí problém. Ten bude muset být řešen pomocí policie, následně se vyřádí pojišťovny a celé to zaplatí stát, potažmo lidé, kteří nejsou gentrifiery, dokonce ani nebyli ghettoizováni, jen mají smůlu, že žijí v tržní společnosti.
PETR AUTRATA

Na mediálním trhu se v květnu tohoto roku objevila nová komodita, která co do ohlasu čtenářů nemá valnou hodnotu, nicméně v hledáčku médií je dodnes. Jedná se o osobnost a čest Petry Paroubkové, ohroženou humorem a komiksovou kritikou. Ve třech známých případech byla Petra Paroubková vypodobněna postupně jako žena vamp, manželka při početí potomka a umývačka výloh. Na karikatury reagovala Paroubková pobouřeně a rozehrála dvě soudní žaloby na ochranu soukromí a osobnosti. Dlužno říci že obě prohrála a nyní zvažuje odvolání k Evropskému soudu pro lidská práva.

V první známé karikatuře, uveřejněné Mladou Frontou, byla Petra Paroubková kritizována za neuvážené výroky při vytváření vlastního mediálního obrazu. Je vypodobněna v lechtivé pozici s manželem v momentě kdy objevuje tajemství jeho mozku. Její výrok “můj manžel má sexy mozek” se stal klasikou a Paroubková se těžko může divit že tak výživné sousto nenechal novinář ležet ladem. Výrok soudu zněl jasně, nejedná se o porno ani o narušení soukromí, omluva nebude a výlohy soudu zaplatí Paroubková.

Další výtvarné hodnocení jednání Petry Paroubkové pochází z pera Štěpána Mareše. Ten v seriálu “Zelený Raoul” zachytil chvíle při početí Paroubkovic potomka. Uvedený díl vyšel v časopisu Reflex, 14. května tohoto roku, neukázal nic z intimních partií manželů Paroubkových a reagoval pouze na prohlášení Petry Paroubkové o jejím těhotenství. Soud žalobu opět zamítl a Petra Paroubková bude hradit soudní výlohy.

Třetí kauza je odlišná svým grafickým pojetím i výsledkem. Zatímco v předchozích případech šlo o komiks, nyní byla použita grafická koláž se sloganem. Paroubková v ní stírá výlohu stěrkou a houbou s Paroubkovým obličejem, slogan praví “Nechte si taky vymýt hlavu zevnitř ”. Paroubková požadovala stažení obrázku a omluvu, s tím, že zvažuje žalobu. Grafik aTeo následně koláž na svých stránkách zneviditelnil, nicméně omluvit se odmítl, s komentářem, že se jedná o politickou karikaturu, a ne o osobní útok. V tomto případě se zatím nežaluje, Paroubková se spokojila s “domluvou”.

V politickém panoptiku České republiky není mnoho osobností  a už vůbec ne lidí se smyslem pro humor, Petra Paroubková to jako manželka předsedy ČSSD potvrzuje. Byť ne politikem s funkcí, přece jen dění ovlivňuje, v tomto případě způsobem nešťastným. Její výroky jsou nešikovné, některé hloupé. Jako žena politika by měla svůj verbální projev minimalizovat, nebo jej alespoň konzultovat se svým mluvčím, pokud tak již učinila, mluvčího neprodleně vyměnit. Nebudu se zabývat polemikou zda Petra Paroubková je osobnost ve společenském slova smyslu, tedy zda bylo koho urazit, ale pokud se někomu kritika nelíbí, má dvě možnosti : buď se učiní lepším a bude riskovat že to média nezaznamenají, nebo si kritiky nebude všímat. Petra Paroubková se rozhodla jít třetí cestou a důkladně celou záležitost rozrýpala. Za následky si může sama, pokud je někdo mediálně známý, bude se o něm psát ať chce či ne. Svým verbálním projevem si chtěla vylepšit společenský obraz ale dosáhla pravého opaku a připomíná malé děcko co nemá kamarády ale hrozně by si je přálo. Dítěti obvykle radíme aby si nehrálo se zápalkami nebo něco podpálí a zdá se že v případě Petry Paroubkové je tahle rada víc než na místě.

Vlak evropského multikulturalismu zřejmě dojel do své další zastávky, dle reakcí řadových občanů evropských států by to ale měla být konečná. Sociální problémy imigrantů z muslimských zemí a hlavně jejich odlišná kulturní zkušenost způsobily, že evropská idea multikulturního prostředí začíná povážlivě erodovat. Původně byla idea smíšených kulturních etnik velmi populární, zdálo se že různě smýšlející skupiny obyvatel se navzájem obohatí zkušenostmi ale tento názor nyní mizí. Problém je nazýván ”krize identity” a popisuje potíže jednotlivých evropských národů se sebeurčením. Potíž tkví ve velkém množství imigrantů s odlišným náboženstvím a z toho vyplývajícími  změnami společenského klimatu v hostitelských zemích.

Debata, vedená na vládních úrovních je zaměřena na integraci izolovaných skupin muslimů do té které společnosti. Hlavní motto rozhovorů je zdůraznění národních hodnot a jejich převzetí imigranty. Idea logická a očekávaná, když se přistěhuji do hostitelské země, měl bych uznávat její kulturní hodnoty, společenské zvyklosti a mluvit jejím jazykem. Něco se ale pokazilo, namísto nových Italů, Britů a Francouzů vznikají izolované skupiny obyvatel, mluvící svým jazykem, praktikující vlastní náboženství a dávající na odiv svoji odlišnost. Navíc, tyto skupiny jsou často militantní a očekávají ústupky na národní úrovni. Říká se “když žiješ v Římě, dělej co Římané”, a od imigrantů se toto očekává. Nikdo z evropských obyvatel nemá historickou zkušenost se vzrůstající islámskou imigrací a pseudohumanistické vlády euroregionu nejeví valné chuti nazvat věci pravým jménem.

Nejedná se rozhodně o krizi identity, Italové např. velmi dobře ví kdo jsou, jedná se o strach z přílivu imigrantů, strach o práci a o letité hodnoty, které jsou v ohrožení. Muslimští imigranti si přináší své přesvědčení o zabíjení bezvěrců, o domluvených sňatcích, ženských “právech”, o sebevražedných atentátech a smýšlí o hostitelích jako o nepřátelském lidu. Není ani řeči o přejímání evropské kultury, jde spíše o infiltraci a rozložení systému, který neumí říct imigraci dost. Každá z evropských zemí svého času kolonizovala zemi jinou, ale současníci nemohou za staré zločiny a hlavně nelze vrátit čas. Není třeba se měkkými imigračními zákony kát za staré křivdy, Evropa nemusí přijmout každého imigranta který si řekne, a všichni obyvatelé muslimských zemí nemohou žít v Evropě i kdyby chtěli.

Celá věc má ještě jiný aspekt, velké procento imigrantů přišlo na popud hostitelských vlád, které rozhodují pod tlakem industriálních lobby. Požadavky na levnou pracovní sílu jsou maskovány humánností demokracie, která už ale neřeší problémy vlastního obyvatelstva. Není totéž když se řekne Evropan. Je to vlastník továrny s levnou pracovní silou např. z Pákistánu, nebo pracovník v oné továrně, který nemůže soupeřit s levnějším imigrantem? Zdá se že na sebe narazily zájmy průmyslníků a řadového obyvatelstva, které odchováno kostelními věžemi nechce vzhlížet k minaretům. Evropané soudí že v Evropě není potřeba imigrantů. Má svých nezaměstnaných dost a řada lidí by ráda pracovala, jen kdyby bylo kde. Lidé evropských států jsou otráveni rostoucí imigrací muslimů a není daleko doba kdy řeknou “dost”.

Muslimové si stěžují na nedostatečné vnímání jejich kulturních odlišností a malou toleranci domácího obyvatelstva, přitom v řadě případů terorizují vlastní hostitelskou zemi. Jejich problém má přitom velmi jednoduché řešení.  Jestliže chtějí žít v hostitelském státu, měli by se naučit jazyk, jestliže jejich okolí akceptuje jejich víru, musí oni akceptovat ve své blízkosti křesťanství. Každý obyvatel Evropy může říct: “Toto je můj stát a můj životní styl, a já vám umožním ho v míru sdílet se mnou. Ale pokud budete napadat moje přesvědčení, víru nebo zemi, existuje jediné řešení: abyste odsud odešli ”. Pravdou zůstává že pokud někdo není někde šťasten, nemělo by mu být upíráno právo z takové země odejít. Muslimům nikdo nebrání opustit Evropu.

Poslední dobou se vynořily zprávy o agresivním chování prodejců různého zboží na tzv. předváděcích akcích. Tyto podniky bývají standartně uvozeny slušnou pozvánkou, kde se účastníkům akce slibuje různorodý kulturní program a jako přídavek předvedení výrobků určitého prodejce, za všechny jmenujme firmu Beck International. Společným jmenovatelem těchto podniků je tendence oslovit hlavně důchodce, jako nejsnáze ovlivnitelnou skupinu obyvatel.

Scénář je vždy stejný, na začátku se prodejci snaží přesvědčit účastníky akce k nakoupení předraženého zboží, následně jsou pozváni na levný oběd a pak se dostane na kulturní program, který většinou netrvá dlouho. Metody, jimiž prodejci loví své oběti jsou  na hranici psychického nátlaku a vydírání, vymývání mozku bývá standartem. Zmatení starší lidé následně platí velké částky za zboží které nechtěli, nebo které nefunguje.

Tyto praktiky jsou notoricky známé, většina soudných lidí je rozpozná a na uvedené “kulturní podniky” nejezdí. Otázka zní, co nutí starší lidi k absolvování únavného dne, kde existuje riziko že budou obráni o peníze. Většinou to bývá touha vystoupit z životního stereotypu, udělat si výlet a zadarmo k tomu poobědvat. V rozhořčených diskusích dětí podvedených důchodců často zazní argument že rodiče se těšili na výlet, operety, zámek nebo dechovku. A následně jim bylo vnuceno zboží které neměli v plánu koupit.

Nechci podobně postiženým lidem sahat do svědomí, ale většina z nich se nechala nalákat na slovo “zadarmo” v době, kdy zadarmo není nic. Velká řada z nich i po důkladné domluvě svých dětí, aby tak nečinili . Vím že praktiky prodejců jsou klamavé, jejich rétorika vytrénovaná a pozvánky na akce  mistrně koncipované. Na druhé straně i důchodce je tvor svéprávný a rozhoduje se sám. Roli zrádných faktorů zde hraje dětinskost, slabá psychická odolnost a vlastní touha získat něco bezplatně. Většina postižených je litována a prodejcům je spíláno do žraloků. Pravda bude někde uprostřed. Prodejci používají nekalé praktiky, za které jsou následně pokutováni ČOI. Naivní důchodci si myslí že získají něco zadarmo a jsou pokutováni sami sebou. Východiskem z této situace by mohla být dávka zdravého rozumu a důsledná neúčast na podobných akcích, problém tak zanikne sám.

Nejsem potetovaný, nikdy jsem tomuto domorodému zvyku zdobení pokožky neholdoval a snad s tím už nezačnu. Nikdy jsem také netušil že se tato móda stane natolik masovou že donutí odpovědné velitele americké armády vydávat v tomto duchu nařízení. Není tajemstvím že v dobách ekonomických krizí stoupá počet rekrutů, kteří se vstupem do armády chtějí zachránit před dopady hospodářské recese. Armáda byla vždy těmto aktivitám nakloněna, protože je to jedna z mála možností, jak získat odborníky ze soukromého sektoru.

Poslední zprávy z prostředí americké armády však hovoří o tom že je problém získat rekruty nepotetované. Z mladých lidí ve věku 25 – 35 let, hlásících se do služby je třicet procent potetovaných způsobem, který vojenská specifikace neumožňuje. Armádní regule pro tetování jsou jasná a striktní, způsobují však potíže při náboru nováčků. Naposledy se tato opatření dotkla 17 tisíc branců,kteří podepsali smlouvu s americkým armádním letectvem. Zpřísnění vešlo v platnost 25.listopadu, a před několika dny je muselo velení amerického letectva zrušit, neboť by nenaplnilo vstupní kvóty branců.

Jsme svědky tlaku společenského standartu určitých skupin obyvatelstva na zažité zvyky v tradičních ozbrojených složkách. Zdobení tetováním je venkoncem věc každého z nás, ale každý by si měl uvědomit zda mu excentrický exteriér umožní veřejnou službu. Rozhodnutí amerického letectva je precedentní a dává potenciálním brancům jasný signál: stačí když vás bude hodně a prosadíte takřka cokoliv. O něco lepší situace je u jednotek americké námořní pěchoty. Toto uskupení je v USA natolik prestižní že o nepotetované brance nemá nouzi, a nemusí dělat potupné ústupky civilním uchazečům.
Velitel US Marine Corps James Conway poslal novým uchazečům velmi jasný vzkaz: od 1.dubna 2010 začnou platit přísnější regule pro tetování a dosavadní se musí zdokumentovat. Smutné je, že tento osvěžující vánek pevného rozhodnutí byl degradován postojem velení US Navy.

Předseda italské vlády Silvio Berlusconi je dlouholetým a zkušeným matadorem italské politiky, který má pod palcem televizní vysílání i podnikatelské aktivity. Nicméně přes všechny schopnosti manipulovat s mediálním prostředím a ovlivňovat veřejné mínění je jeho pozice značně nahnutá. Jeho působení v politice je provázeno přízrakem spojení s mafií a sexuálními skandály a zdá se že z jeho bývalé popularity nezbylo nic, co by italskou veřejnost přesvědčilo o jeho serióznosti.

Tento pracovitý a talentovaný muž se z průměrného stavebního kontraktora vypracoval na špičku italské společnosti a nejbohatšího muže Itálie. Ale jako vždy v zemi za Dolomity, nic není zadarmo. Když v roce 1962 postavil na kraji Milána sídliště Brugherio, vznikla debata kdo tak masivní investici umožnil. Postupem doby vyplynulo že Luigi Berlusconi, otec Silvia, zprostředkoval peníze z dodnes neznámých švýcarských fondů. Jako manažer banky Rasini se Luigi zůčastnil financování dalšího synova projektu, sídliště v prostoru Segrate, dnes nazývaného Milano II. V této kauze navíc figuruje podezření z praní peněz mafie.

Silvio Berlusconi se jako politik objevil na italské scéně v roce 1994, jako lídr strany Forza Italia. Od začátku se přetřásalo jeho spojení se zednářskou lóží Propaganda 2, jíž byl členem a která sdružovala špičky italské armády, policie, tajných služeb a komerčního prostředí. Je odpovědná za politické vraždy 60 a 70 let a Berlusconimu pravděpodobně posvětila zrod jeho mediálního impéria.
Dva roky před založením Forza Italia byl zavražděn nezávislý soudce Paolo Borsellino, který Berlusconiho spojoval se špičkami mafie. Tento případ nebyl dodnes objasněn a je spojován s vlivem Propagandy 2. Když Berlusconi vytvořil mediální skupinu Fininvest, Propaganda 2 mu umožnila ovládnout televizní vysílání, většinu novin a dva hlavní vydavatelské domy v Itálii, vzniklo tak monopolní prostředí které Berlusconi využívá při politických kampaních.

Dnešní veřejné mínění jde proti těmto praktikám a chce Berlusconiho odstranit. Italská veřejnost je syta neustálých skandálů, vyšetřování a vzápětí zázrakem osvobozujících verdiktů úplatných soudců.
Poslední kapkou bylo veřejné ohlášení Berlusconiho manželky, která se hodlá rozvést v souvislosti se sexuálními skandály svého manžela. Italský předseda vlády je typický příklad opojení mocí. Berlusconi ujíždí na domnělé vlně absolutní moci a beztrestnosti, a ani to neskrývá. Nelze než souhlasit s názorem drtivé části italské veřejnosti že by měl odejít a dát se k dispozici soudu. Na rozdíl od historických vládců Říma má Berlusconi nepopiratelnou výhodu: dnešní diktátoři se nevraždí, ale odchází v tichosti jako Giulio Andreotti, nebo umírají v exilu jako Bettino Craxi.

Nový trestní zákoník, který nabude platnosti s účinností od 1.ledna 2010 se značně liší od dosavadního, který má kořeny v padesátých letech. Zločiny proti republice a lidově demokratickému zřízení jsou vnímány jako méně nebezpečné než zločiny proti životu a zdraví. Věc pozitivní, která konečně uzavírá kapitolu politických vězňů. Ještě jedna přednost se nedá tomuto sborníku upřít, mapuje a pojmenovává typy drog jejichž držení bude vstupenkou do kriminálu. Věc převratná, jež dodnes v našem právním systému chyběla, nebo byla interpretována různě.

Nic ovšem není bez kazu a ani nový zákoník ne. Dodnes se např. nepodařilo vládě definovat tzv. „větší než malé množství drogy”, tato formulace je podstatná pro kvalifikaci naplnění skutkové podstaty trestného činu držení drog. V současnosti toto množství určují policejní tabulky, které jsou i experty vnímány jako orientační. Daleko citlivějším problémem je ovšem zařazení látky meskalinu na seznam zakázaných látek. Meskalin se do této špatné společnosti dostal díky chemickým vlastnostem podobným stimulantům a vegetativním prožitkům na bázi LSD. Až potud je vše v pořádku. Netoliko fakt, že se tento alkaloid  vyskytuje pouze v kaktusech.

Tato malá vada na kráse bude od roku 2010 určující pro osud několika tisíc pěstitelů kaktusů, kdy postižitelný je ten, jenž přechovává více než pět kusů těchto exemplářů. Kaktusáři běžně pěstují několik desítek až stovek těchto rostlin, zůstává otázkou jak s nimi naložit. Zničit je pěstitelé odmítají a sepsali petici na podporu svých požadavků. I když s pěstiteli můžeme souhlasit, meskalin je látka která je nebezpečná, potud s vládním návrhem souhlasím. Nešťastným se jeví nedostatek předvídavosti vlády, která s takovou reakcí musela počítat. V terénu se policie rozhodně nebude zabývat motivy pěstitelů, bude rozhodující množství rostlin a bude záležet na blahovůli policistů, zda budou dotyčného stíhat či ne.

Nabízí se otázka proč nebyla stanovena výjimka, udělovaná za přísných podmínek. Národní protidrogová centrála radí kaktusářům získat výjimku ministerstva zdravotnictví pro nakládání s nebezpečnými látkami. Je to bizarní postup, kdy pěstitel kaktusů je zařazen po bok firem likvidujících toxický odpad. Věřím že správný kaktusář udělá vše aby své miláčky ochránil, a na ministerstvu zdravotnictví se dveře netrhnou. Jen se děsím okamžiku, kdy pro výjimky začnou chodit modeláři, nebo např. podlaháři. Obě skupiny totiž používají výrobky na bázi toluenu, jedna pro výkon povolání, druhá pro zábavu. Toluen je jak známo látka návykově zneužitelná a je jen otázkou času kdy se dostane na seznam zakázaných látek.